24. 7. 2025
A je to tady, přišel čas. Cesta sem trvala příliš dlouho a byla příliš náročná, a teď jsem tady, plánuju svoji cestu do Porta, mám kuráž, znám sama sebe, můžu se spolehnout na svoje city a jsem připravená do akce. Můj sloupek by se mohl jmenovat Zotavení na maloměstě.
Jelikož zastávám názor, že není možné házet všechny do jednoho pytle, i s tímto musím být opatrná.
Zotavení nepředáš. Můžeš ho sdílet, můžeš o něm mluvit a můžeš ho vyprávět, ale nepředáš ho. Ve chvíli, kdy dokážeš ty změnit víno na vodu, v mém případě pervitin na sůl, nemůžeš doufat, že to pouhým slovem naučíš lidi kolem sebe.
A pojďme dál, já sice mám zkušenost se zotavením ze závislosti, ale určitě nemám zkušenost se zotavením ve všech podobách ze závislosti všech podob. To ani náhodou. Moje zotavení je jednoduše maloměstského původu, a závislost je velmi introvertní, soliteristická a izolovaná od ostatních závisláků. Ano, zažila jsem vztahy na fetu, ano. A nějakým šíleným zázrakem jsem prošla opravdu jen s minimem fyzické újmy a týrání, na rozdíl od zotavených lidí, se kterými se dnes, díky své práci, potkávám.
A teď přišel čas. Čas představit se světu.
Kdysi dávno, jeden z mých ex-feťáků-partnerů řekl velmi sofistikovaným způsobem: “Baru, ty v pětatřiceti pojedeš jiný bomby,” nebo něco v tom smyslu a přesně v TOM slangu. Od té doby vím, že ať se stane cokoli, já to dokážu. Mohl to samozřejmě myslet jakkoli. V jeho případě to dokonce nemusel myslet vůbec nijak, jen to řekl, věděl, že mám ráda pohádky, a tak mi k jedný dal podnět. Už záleželo jen na mě, jestli mnou projde bezpovšimnutí, bude dobrá, nebo zlá a já jsem uvěřila, že bude dobrá.
Uvěřila jsem nejen, že mě v pětatřiceti čeká úplně jinej svět a úplně jinej život, uvěřila jsem i tomu, že mám sílu k němu dojít, realizovat ho.
Tak mocná byla feťákova prostá slova vhozená jen tak do zoufalé atmosféry rádoby aletiéru, kde v té době byly opravdu, ale to myslím vážně opravdu krásný obrazy namalovaný olejovkama na rozebraný skříni… ale to je jinej příběh. Teď se vraťme k našemu tématu.
Je možný, že jsem tenkrát doopravdy uvěřila v sebe?
Víš, na samotě je krásný, že nereflektuje. Samota absolutně nereflektuje tvůj odraz promítaný ven, naopak velmi houževnatě vytváří iluzi, že ty můžeš reflektovat ven svoji mysl.
Víš, kdy jsem si to uvědomila? Když mi došlo, že se mi lidi smějou, namísto aby mě brali vážně… možná dokonce, ehm, uznávali.
Já jsem, a byla jsem, hodnej člověk, nekradla jsem, měla jsem velikášský myšlenky o nápravě a záchraně světa, planety a dokonce i těch špinavců - lidí, které jsem na konci svých pekelných úvah vždycky přeci jen vzala na milost, žila jsem vcelku romantickým životem, trávila jsem skoro 24/7 v přírodě, malovala jsem, četla jsem, psala jsem, a sledovala jsem kvalitní filmografii. O kvalitním a velmi vytříbeným hudebním vkusu ani nemluvě. Byla jsem na lidi milá, usmívala jsem se a nepomlouvala jsem. Na lidech jsem vždycky hledala to dobrý, zajímal mě Einstein, Hawking a dějiny umění. A pak mi ten samý ex-feťák-partner řekl:” víš Baru, není rozdíl mezi “hodná” a “blbá”.”
Najednou jsem se uviděla očima druhých a bylo to šílený, protože jsem viděla, jak vypadám, kdo reálně jsem, že nevytvářím absolutně žádný hodnoty a vlastně jsem akorát odpad konzumní společnosti, absolutně závislá na pomoci druhých, pervitinu, cigaretách, alkoholu, domnělé svobodě a svý sladký depresi.
Je síla sugesce tak silná, abych se z absolutního feťáckýho dna dostala za cca deset let na společenský vrchol? Ano. Každý z nás může vrchol vnímat jinak, ale druhá pracovní cesta do zahraničí, o kterou jsem výslovně nežádala, to z mého tehdejšího pohledu vrchol rozhodně je.
Síla sugesce a mentální nastavení jsou dvě hybné síly, které nás v dobrém případě dovedou kamkoli si zamaneme, a v tom špatném případě nám jednoduše zlomí vaz.
Jé, jak příhodné pro všechno co na tomto světě můžeme potkat, co říkáte?
Síla sugesce v mém případě vypadala asi tak, že jsem uvěřila ve svůj pětatřicátý rok. Mentální nastavení od chvíle “hodná” vs. “blbá” probíhá asi tak, že se snažím být víc hodná než blbá, a to hlavně na sebe a ve všech aspektech svého života.
Víte jak jsem začala v tom feťáckým doupěti s pomalovanými skříněmi a bezcenými věcmi, které zde zůstaly poté, co byt prošla parta feťáků a odnesla všechno co se dalo zpeněžit?
Začala jsem se nazývat hezkými jmény.
To byl první krok, na cestě která měla trvat cca deset let.
A teď jsem tady, je mi pětatřicet a já se učím angličtinu. Záměrně říkám “učím” protože tak, jak se ji chystám použít, jsem ji v životě použila jen jednou a to na výletě do Irska ke své kámošce když jsem se nad ránem bavila s jejím polským přítelem anglicky, k čemuž mi pomáhalo asi dvacet pět a půl tisíc promile. Tady budu střízlivá. Na konferenci o sociálním bydlení, zadluženosti a … Ježíši Kriste, nemůžu si vzpomenout na to třetí téma!! Ááá… zkouším to! Vážně… ale ne, nevzpomenu si. S těžkým srdcem píšu mýmu důvěrníkovi o doplnění vypadlé informace. A tady vidíte jak funguju. Upřímně vůči sobě, upřímně vůči druhým a šťastná z každého nadechnutí.
To třetí téma jsou dávky. Vidíš? Když se člověk zeptá a nechá si pomoct, hned se mu dostane odpovědi. Když je člověk hodný k sobě i druhým a dokáže dávat ven to co žije uvnitř sebe, dává to najednou smysl. Najednou jsem, ve své hybridní podobě kola, součástí mechanismu jménem systém, najednou jsem plnohodnotná součást společenství jménem lidstvo a najednou pojedu přes půlku Evropy do Porta povídat si se zástupci dalších států o aktuální situaci na poli života obyčejných lidí.
Nakonec to dobře dopadne, já splním svoji roli a otevřou se mi moje pětatřicetileté dveře dokořán. Vím to. A je to založené na síle sugesce? Ať klidně je. Prošla jsem si mentálním peklem, byla to dřina a tohle je moje odměna. Víte, s mentalitou je to jako se svaly, chcete-li výsledky, musíte makat, a to není jen metafora, to je zatracená pravda, na kterou můžu vzít jed a přisáhám vám že ho proměním, na vodu života. A jestli vás moje zvrácené příběhy mentálního zotavení v roušce jemné romantiky idylického srdce, odehrávané v temných kulisách vlastního milovaného já, zajímají, čtěte můj blog, kde se bez obalu, po vzoru Carrie Bradshaw, podělím o nefejkové osobní prožitky, jež z každého jiného pohledu vypadají úplně jinak, ale protože papír snese všechno, ve svém blogu i já posdílím ten svůj pohled.
BaraDost
P.S.
…. a vnitřní motivace.
Víš, při zotavení je maximálně důležité změnit prostředí, najít sám sebe a očistit se. Ani jedna z těch věcí nejde hned. Ty uděláš vždycky jen velmi maličkatej krůček novým směrem, přičemž tě vzápětí někdo pošlape, dostaneš loktem do brady, nalepí se na tebe pavučina, málem tě přejede blázen v Cadillacu, zamyslíš se, kde se tady s tím Cadillacem vzal, a s tím zapomeneš kde jsi se tu vzal ty, a uděláš velký krok starým směrem, kde budeš několik dní vyčerpaně sbírat dech a ztrácet ponětí, proč jsi se vůbec tím neznámým směrem vydával. A pak tě zase začne pálit tzv. “dobré bydlo” a zatoužíš tuto svoji (opět) tzv. “komfortní zónu” opustit.
Může inspirace, neboli vnitřní motivace, posloužit jako kompas?
