Nad ránem jsem se probudila.
Klasicky jsem sáhla po mobilu.
A těsně než jsem ho rozsvítila, jsem se zastavila.
Vzpomněla jsem si, jak jsem se probouzela dřív.
Těsně nad ránem.
Jako malá a pak v pubertě.
Byla to úplně jiná probuzení. Doznívaly v nich sny. Byly to chvíle, v nichž rouška noci tažená svítáním z mých vlastních stehen zanechávala na mysli chuť uvědomění, přítomnosti, sebe sama.
Tady a Teď mělo tenkrát úplně jinou váhu. Dnes váží přesně tolik, co záře modrého světla. Někdy mám pocit, jako bych si do hlavy rvala modrý hřeb a rvala ho a rvala, dokud se mi nerozevřou oči dokořán. Dokud se nepřestanou snažit samy od sebe zavřít.
Ale proč? K čemu? Jak se to stalo?
To už je jedno. Dnes jsem si vzpomněla a hodlám si to udržet.
Možná i tobě se zasteskne mezi těmito řádky po tichu pokoje těsně po probuzení a budeš se na něj tak těšit, že už před spaním mu odevzdáš svůj časoprostor.
