Ve dnech 8. a 9. června jsem se, jako členka UnieLZZ, zúčastnila adiktologické konference na Seči. Letošním hlavním tématem byla etika v adiktologii, ale hned do úvodu chtě nechtě pronikla aktuální situace s přesunem nadresortní politiky závislostí pod Ministerstvo zdravotnictví.
Co si o této situaci myslím?
V Česku máme relativní klid a bezpečí právě díky tomu, jak je u nás nastavený systém harm reduction (snižování rizik). Díky němu tu máme „jen“ kolem 50 tisíc lidí závislých na nelegálních psychoaktivních látkých zvaných tvrdé drogy (zdroj: Národní monitorovací středisko pro drogy a závislosti) a na benzínkách se tu na denním pořádku neděje žádné divoké El Paso.
Přesto mě neskutečně triggruje stigmatizace těchto nelegálních látech, kde se vůbec nezohledňuje kontext a množství, a totální pokrytectví a normalizace alkoholu.
„Dali jste si záležet, dejte si na mě pivko.“
Běžná věta, kterou dospělí klidně řeknou nezletilým lidem. Co to jako je? Vždycky když vidím, jak někdo dává mladistvým, a ještě k tomu cizím, alkohol, napadne mě: co kdybych vzala jinou drogu a donesla ji za odměnu jeho dětem? To by bylo absurdní, že?
Díky téhle normalizaci tu máme přes milion lidí v kategorii rizikového pití a závislosti (zdroj: Souhrnná zpráva o závislostech v ČR). Víš, jaké to je, žít s alkoholikem? Úplně stejný jako život s „feťákem“. Ten dopad na rodinu a okolí je totožný. Ten průběh závislosti je totožný. Nechápu, kde ostatní vidí rozdíl. Taky mě fascinují lidi, kteří mi se třetím pivem v ruce začnou vykládat: „Báro, teď máš velkou zodpovědnost, už do toho nesmíš spadnout.“ Brrr.
Zákazy nikoho nezachrání. Pomáhá validace bolesti.
Mně osobně žádný zákaz ani zastrašování drogy nebrat nepomohly. Pomohla mi až validace mé individuality a taky bolesti, tedy pojmenování spouštěče, se kterým mi ty drogy pomáhaly bojovat. Každý, kdo je závislý, to tak má, ne každý s tím ale pracuje, ne každý o tom ví. Sama jsem se se závislostí potýkala od 13 let a až ve 30 jsem poprvé dokázala svou bolest reálně pojmenovat.
A na tomhle principu stojí úspěšná terapie. Když se zeptáš lidí, kteří závislost zvládli, co jim pomohlo, nebudou to zákazy, hysterie, drama ani bití. Bude to bezpečné zázemí a podpora. Mně osobně z drog nepomohly instituce (proto mi to možná trvalo tak dlouho), ale lidé, kteří mi začali věřit. Přijali mě jako kreativní Báru a dali mi šanci být jednou z nich. Jenže tohle štěstí nemá každý, a právě proto potřebujeme funkční komunity a služby, ne represi a stigmatizaci.
Kdybych měla jít do nějakého prohlášení opravdu na husto, řeknu: “Chcete vyhrát boj proti drogám? Pomozte rodinám budovat funkční a bezpečné zázemí bez stresu.” Protože, ať se ti to líbí nebo ne, právě zákazy, hysterie, drama a bití jsou důvody proč si lidi drogy hledají. To že si někdo hledá tzv. “partu” je až následek toho, že se chce někde cítit přijatý, sám sebou, respektovaný, ... doma … takže tak.
Takže pro jistotou ještě jednou: represe, zastrašování a tlak nejsou cesta z drog, jsou cesta DO drog.
Unie LZZ v akci: Workshop: Vztahy v léčbě a následné bydlení po léčbě
Ale zpět ke konferenci.
Na konferenci jsme reprezentovali Unii Lidí se Zkušeností se Závislostí spolu se Zuzkou Nott a Oldou Bažantem. Zuzka otvírala úvodní panelovou diskuzi a my s Oldou jsme druhý den ráno vedli 1,5 hodinový workshop v Modrém salonku.
Mluvili jsme o peerství, o vztazích v léčbě a následném bydlení. Náš workshop se jmenoval trefně: „Tak to zase nevyšlo, pane Nováku“.
Účastníci od nás dostali 3 reálné příběhy párů, včetně autentických fotek, které z různých důvodů z léčby odcházely (řádné ukončení, předčasné ukončení jednoho partnera, …)... ehm ano, párů, v PL Červený dvůr je možné přijít do léčby v páru a nebo na smíšeném oddělení pár za určitých podmínek vytvořit. Páry spolu chtěly dál zůstat ačkoli všechny ty situace byly tak šílené, že by párům určitě běžně nikdo nedoporučil aby spolu plánovali budoucnost. Úkolem účastníků bylo tyhle páry rozklíčovat a stabilizovat na první měsíc.
Chtěli jsme tím otevřít zásadní etické téma: Práce adiktologa by přece neměla končit byrokratickým pokrčením ramen a větou „tak to zase nevyšlo“. Bez lidského přesahu ti lidé zkrátka nemají šanci systém ustát. Chápeme, že odborníci musí dodržovat přísné směrnice a tabulky. Ale právě proto jsou tu peeři, ti mají možnost rigidní hranice lidsky překračovat a hledat skulinky k pomoci.
Na závěr jsme jim odkryli, co všechno bylo potřeba udělat nad rámec standardní péče, aby to ty páry opravdu zvládly. A jako odměnu jsme účastníkům ukázali dnešní fotografie figurantů na kterých jsou spokojení včetně spokojených dětí. Sálem zavládl výraz dojetí, úžasu a upřímné radosti, že to ty páry zvládly i když jim ve svých návrzích řešení situace nedoporučovali být spolu.
Pak přišel blok o bydlení. Otevřela jsem téma, jak zbytečná je celá léčba, pokud klient následně odchází do nevyhovujících podmínek. Když člověk nemá domov, o který stojí za to bojovat, je celkem jisté, že do problému brzy spadne znovu. Mluvila jsem o alternativách ke garsonkám, ubytovnám nebo ještě hůř k pokojům u rodičů. Mluvila jsem taky o Housing First programech, o kterých z 15 účastníků, lidí z adiktologie, slyšeli pouze dva což mě udivilo a ráda bych toto číslo do budoucna měnila :-).
Abychom teorii překlopili do praxe, připravili jsme pro účastníky simulaci:
Zhasli jsme, požádali je, aby zavřeli oči, a ujistili je, že vše, co uslyší, zůstane za dveřmi. Následně jsme za dveřmi sehráli syrovou, živou situaci toho, jak to vypadá, když přijdete unavení z práce na ubytovnu nebo do vyloučené lokality a venku “TO” začne.
Bylo to tak silné a intenzivní, že jsme nakonec museli opečovat celou skupinu i sami sebe. Proběhly i slzy. :-) Tuhle simulaci jsem nevytvořila jen pro Seč, je to klíčová část mého autorského workshopu pro odbornou veřejnost. A vidět, jak tyhle prožitky reálně otevírají oči ostříleným adiktologům, byla pro mě ta největší odměna.
Odvážím si ze Seče skvělý pocit, mělo to smysl!
